Okouzlená (Pygmalion)

Ráno, když už nemohla spát, chodila se procházet po pláži. Ten den to bylo za rozbřesku. Slunce se pomalu za zpěvu vln a větru sbíralo z mořské hladiny a měkkým narůžovělým pohledem pokukovalo po novém dni.Písek byl ještě vlhký nocí, a studil od chodidel, ale vítr jí už prohříval právě rozčesané vlasy.Začínal nový den, pomalu se rozhýbávaly svaly v jejím těle, chůzí se jí zrychlil dech. Cítila se svěží. Osvěžená spánkem, probouzejícím se sluncem, přímořským vzduchem a chutí do dalšího dne.
Asi po deseti minutách chůze na hraně mořské hladiny, zrovna když měla v úmyslu se otočit a vyrazit zpět, se kousek vpředu něco zalesklo. Popošla tedy ještě kousek vpřed.
Z písku tam koukala paže z mramoru. Nádherná mužská paže. Ruka s dlouhými silnými prsty, útlé zápěstí až po spodní výběžek ramenního svalu. Klekla si do písku, než se paže dotkla, odhrnula si šedé vlasy z obličeje a ze dvou velkých pramenů uvázala pevný uzel, takže jí vítr mohl povívat jen pár pramínky jemných vlasů nad čelem.
Pomalu poodhrnula písek a z pláže rázem vykouklo hebké rameno. Po chvíli hrabání se jí podařilo vyprostit celé tělo. Bylo to mramorové tělo Adónise. Nedokázala ho ani o kousek odtáhnout, takže mu moře stále trochu omývalo nohy. Klečela tedy ve vodě a koukala na něho v celé jeho kráse. Ležel natažený jako by spal. Mokré jí vítr lepil na kůži. Z mokré látky se jí tvořily vrásky po celém těle. Rozhlédla se kolem, pak si šaty svlékla.
Začala mu masírovat nohy ověnčené dlouhými mohutnými prsty, dlaněmi přejela od kotníků přes lýtka a jakoby na štíhlých svalech cítila zlatohnědé chloupky ve tvaru lámajících se mořských vln. Pomalu jela malými dlaněmi výš po pevných stehnech muže, až se palci zarazila v ohbí třísel o stydkou kost. Přitiskla na chvíli hlavu na mramorově bílý podbřišek a snažila se zachytit vůni nového života, který se v těchto místech namíchává. Viděla a cítila i tu hebkou, chladivou hadí kůži spícího, schoulenou ke straně, něžnou a klidnou. Zdvihla obličej a rukama se zaryla do výběžků šikmých břišních svalů, aby se pak zlehka prsty svezla na střed břicha a po paměti sledovala černavé chloupky směrem vzhůru přes výběžek hrudní kosti až nad úroveň růžových bradavek a mohla se polaskat s vírem chloupků na hrudi pod žlábkem soutoku klíčních kostí s hrudní. Bělostná pevná hruď ji vábila blíž.
Položila svou šedou hlavu na hladké rameno z rýsujících se svalových výběžků. A políbila ho na krk. Na chvíli tak zřejmě usnula. Pak mu pohlédla do světlé tváře, kde slunce zanechalo pihaté otisky svých nenechavých paprsků, prsty mu odhrnula vlnky z čela a zlehka mu vtiskla polibek na zrůžovělé pootevřené rty.

Paralela

Šla přeplněnou ulicí v drobném dešti, úplně nahá. Provlhlé vlasy se jí lepily na obličej, zátylek i ramena. Spěchala, ale dav ji nepouštěl. Tlačili se na ní, doslova se valili jako protiproud. Prodírala se jimi, jejich vlhkými kabáty, které jí dřely tělo, sdíraly kůži. Jejich deštníky jí píchaly do vlasů a tváře. Klopila zrak studem, zimou i úsilím prorazit si cestu. Oči jí zvlhly neutuchajícím mžením, pláči odolávala. Přesto se cítila oslepená a dav ji nelítostně drtil. Vráželi do ní taškami, holeně a lýtka již měla celá rozbolavělá. Husí kůže jí halila od hlavy až odřeným špínou chodníků začerněným patám. Chránila si podvědomě prsy, ale tím ji na obranu ostatního zbývala jenom paže. Občas si jí setřela kapky z čela, nebo odhrnula pramen vlasů, který jí k lícím přilepila nenadálá síla nárazu nějakého z hlučných chodců z opačného směru, než kterým se sama ubírala.

Spěšně kráčela po nábřeží, které halil hustý, ale velice jemný déšť. Sklopila hlavu a plstěný klobouček si narazila více do čela, klopy flanelového kabátu přitáhla u krku k sobě. Místo bylo naprosto osamělé, slyšela jen ozvěnu svých kroků ve vysokých kožených botách. Rozléhaly se po hladině, rozbíhaly se na všechny strany. Okolní ticho ji mrazilo na zátylku, byť se hřál uvnitř vlny temně fialového šálu. Zírala před sebe do mlžného prázdna, ruce vražené hluboko do kapes. Tělo měla skloněné v podivném úhlu, aby odolala náporu větru. Spěchala, řadila rychle pravidelně dlouhé korky, jeden za druhý.

Přála si někoho zaslechnout, uvidět, moci se ho dotknout. Možná.

Žárlivost, Jalousie, Jealousy...

Mohl by mít zástupy žen. Žen s krásnýma dlouhýma štíhlýma nohama bez jediné prasklé žilky, s malými hladkými chodidly a drobnými prstíky. S úzkými boky a vykrouženým pevným zadečkem mladých dívek, tak božsky padnoucím do jeho pevných dlaní.

Ženy se zlatavou pletí, na bedrech posetou jemnými chloupky, které vás překvapí a potěší jako měkké bílé beránky na obloze před západem slunce. S malými dolíčky v lascivně prohnutých bedrech i ve tvářích porcelánových panen.

Chtěly by ho ženy s plochými bříšky se smetanově hebkou pletí asijských žen. S prsy, které mají tmavší béžovou bradavku o něco výš než je jejich střed, a nechávají tak svým tvarem připomínat, vodní kapku z páry sražené na zrcadle po dlouhé koupeli modrookého, která jemně lne ke svému hladkému podkladu.

Vláha z nebe po celodenní námaze. Pramen svěžesti, který uhasí žízeň i touhu.

S prsy, které mezi sebou nemají v těsném výstřihu mezeru a jemně doléhají jedno k druhému, jako by se sama něžně mazlila, a vytvářejí tak tenkou tmavou pružně se vlnící rýžku. A kde i v dospělosti tkví trocha dětského konejšení a ujišťujícího objetí.

Svádějí ho houfy dívek s dlouhými pažemi, útlými od zápěstí až po konečky rovných prstů se slonovinovými nehty. Pažemi, po kterých umí pevná a zkušená ruka jemně sjet od útlých ramen dolů ke kraji nadloktí, sevřít a přitisknout; a cítit tu sladkou vůni mladé pokožky právě omyté teplou sprchou. Pružného povrchu těla, ve kterém to tepe ještě neunavenou krví.

Množství dívek, které mu dokáží zastavit dech svou dokonale labutí šíjí, když poodhalí, jak přehodí nonšalantně vlasy v před na hluboce proříznuté klíční kosti, jemné provokativně bílé labutí prachové peří.

Dívky, které rozhodí temné kadeře na polštář a vykouzlí líbezný úsměv plný malinkých perliček a do široka otevřou své jako noc hluboké a temné oči. Zamrkají a řasami rozechvějí prohřátý vzduch ložnice.

Oči, v nichž modrooký utone, ztratí kontrolu, protože drzost s jakou se mu nabízejí, je neodolatelně uhrančivá.

Most

Už od rána bylo ošklivě. Mžilo a nebylo vidět víc než na dva metry. Pak se svět ztrácel v bílé temnotě nahuštěných kapiček vzduchu. Rozplýval se na našedlé obrysy, na stíny světa. Vyšla z domu do toho mléčného prachu, zachumlala krk a bradu do stojáčku kabátu, vlasy pohodila tak, aby jí nelechtaly na obličeji. Skloněnou hlavu. Bradu pěkně měkce zabořenou. Kráčela svižně, noha následovala nohu v pravidelném rychlém tempu na mokrém dláždění z malých, vlhkem teď lesklých kostiček. Vnímala snad na dálku i kůží jejich lesk, vlhkost, červenou a bílou barvu.
Zahnula vpravo na most. Most přes řeku protékající jako nit městem a nechávající za sebou lodičky malých ostrůvků a zátočinek. Spousty romantických míst pro setkání milenců. „I v zimně jich tu bývá mnoho,“ problesklo jí hlavou. Zabořila ruce hlouběji do kapes a bradu ještě o malinko víc zachumlala do vlněného límce kabátu.
Kráčela dál pravidelně a svižně po mostě. Očima ulpívala na kamenech dláždění a na míhajících se špičkách vlastních bot. Zamyšleně plula v měkké mlze. Ani si nevšimla, že na mostě voda ve vzduchu zhoustla. I kdyby si byla povšimla, asi by ji napadlo: „To bude tím mostem, a vodou, co je všude okolo, tou vodou, po které ve vzduchu vlastně šlapu.“
Ale ona si nevšimla, a mlha dál houstla. Jak kráčela dál a dál postupně kolem ní klesala viditelnost.
Najednou se zastavila. Špičky nohou, které nechávala pohybovat před svýma sklopenýma očima, se ztrácely v chladné mlze. Najednou její oči zase začaly vnímat a opravdu zjistila, že nevidí. Nic kolem sebe, jen kousek mostu před a kousek za sebou. Všechno i její ruce lehce mizelo v mlze. Lehce leželo v bílém polštáři ze studených miniaturních kapiček vody.
Otočila se kolem dokola. Mžourala, ostřila očima, ale neproniknutelná mlha kryla všechno. Nebylo nic slyšet. Nikde se nic nehýbalo. Začal ji zaplavovat strach. Panika. Otáčela se stále kolem dokola. Provlhlé vlasy se jí lepily po stranách na obličej, jak se prudce otáčela sem a tam.
Tíseň. Pociťovala bezmoc a tíseň. Popoběhla kousek dopředu, otočila se a popoběhla o kousek zpět.
Najednou se mlha rozvolnila, kapičky se rozestoupily a ona se zděšením zjistila, že kolem dokola nic není, nikdo není, jen nekonečný most.
Zrychlila krok, ale už nevěděla, jak se tak byla v mlze točila, zda jde vpřed nebo se vrací, odkud přišla. Zrychlila přesto své kroky. Duněly na studené vlhké ploše dláždění. Rozléhaly se široko daleko. Už běžela, běžela už velmi rychle, ale most stále pokračoval. Daleko, kam dohlédla ve zvedající se mlze, daleko přední most stále nekončil. Daleko před ní ho stále mlha ukusovala. Zastavila se a ze všech sil zavolala: „Je tam někdo!“ … kdo do ooo…

Sen

Seděla na zemi opřená zády o zeď a koukala před sebe na manželskou postel. Tiše pozorovala jemný pohyb těla přikrytého peřinou. Chumlala se do hebkého zvuku jeho srdce, který rezonoval místností, po okraj ji vyplňoval. Už nedýchala vzduch, ale tlukot jeho srdce, měkké vibrace rozkmitávaly její pokožku, její tkáně, celou její bytost. Ten tlukot byl hustý jako pěna a nabýval stále na síle. Raději vstala.
Přistoupila k posteli a pomalu odhrnula deku. Jemně ji stáhla až k jeho kolenům a na prostěradle se objevilo nahé prorůžovalé mužské tělo. Nádherná svalová hmota uhnětená do jejích oblíbených tvarů. Pohladila mu jemně tvář a prsty zajela k ušnímu lalůčku. Jemně, aby ho nevzbudila, mu odhrnula vlasy z čela a letmo se dotkla nosu a rtů. Jen bříšky prstů, se zavřenýma očima. Pak je ale otevřela, aby kousek za kouskem hltala jeho měkkou a hladkou kůži na prsou (s jemnými tmavými chloupky), vytaženou, pevně obtahující svaly na bocích k výběžkům kyčlí. Vrátila se pohledem pod hrudní kost, kde slastně stékala říčka chloupků nabírající na síle cestou k pupíku, malému tmavému jezírku, a pak se zase vylévala a měnila v jemnou stružku ostře přerušenou na horníní hraně podbřišku. Chtěla položit hlavu na to místo a teple dýchat ta tu další měkounkou, taktéž spící část jeho těla. Chtěla mu pohladit vnitřní stranu stehen a pomalu přejet dlaněmi až ke kyčlím a pevně sevřít pás. Vzbudit a mazlit tu spící hladkou a hebkou věcičku.
Dlouze se ale jenom dívala. Pak vzala do prstů konce deky a opatrně pomalounku zase přikryla to rozhozené tělíčko teplem svojí mysli až po krk. Dlaní sklouzla po vnitřní straně jeho paže od zápěstí k lokti, jak jí měl podloženou hlavu. Zasténal ze sna a promnul nohama peřinu. Přehodil paži přes obličej, přes ucho.
Stála nad tím výjevem ztuhlá hrůzou. Po chvíli napjatého čekání, když podle dechu poznala, že opravdu tvrdě spí, sesula se podél zdi na zem.
Dál už jen nehnutě seděla, poslouchala vlny jeho srdcobití a doufala, že se nikdy neprobudí z jejího sna.

Spálená kůže

Stejné.

Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá nenasytně poskytnutá polena a mění je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zastavení, mysl neměla co přežvykovat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odlupujících se kouscích, po žhavé tříšti.

Najednou se posadila zpříma, protáhla si záda a začala si stahovat, pomalu kousek po kousku, kůži. Zprvu to nešlo snadno, ale pomalu se dala lehce stáhnout, jako by měla na zádech zip.

Staženou kůži si pak prohlédla a v mžiku ji hodila hladovým plamenům. Kůže se kroutila a ohýbala, stáčela se do černých ruliček od okrajů. Praskala, syčela a kouřilo se z ní. Nakonec se proměnila ve stejný žhavý prach, jako se mění dřevo nebo uhlí. Nic z ní nezbylo. Koukala na tu proměnu, viděla, jak si mizí před očima, jak její pokožka mění barvu a umírá.

V klidu seděla nehnutě dál a pozorovala plameny, klouzala pohledem po krbu, po koberci a po žlutém, teplém hemžení.

Na těle jí během toho času pomalu začínala narůstat nová kůže, vrstvila se liánovitě od prstů útlých končetin mladé ženy. Objevily se nehty a potom stoupala měkká narůžovělá kůže, plynula hebce směrem nahoru na ramena, na klenuté ohanbí přes břicho na prsy, jemně vykroužila zahnědlé záhyby bradavek a obtáhla krk, proudy se spojily a vyběhly po reliéfu obličeje a spadly na záda v podobě jemných polodlouhých vlasů.

Koukat na tenhle zázrak v zrcadle ji už unavovalo. Přece jen, když cítila polechtání na zátylku a mezi lopatkami a když jí konečně spadl opuštěný pramínek na klíční kost, vstala. Vstala, přejela si po bocích na břicho a objala křečovitě vlastní hruď. Kůže příliš nereagovala, byla prohřátá a prosvícená plameny z krbu. Pomalu se otočila a nejistým krokem docházela, prošla chodbou, na jejímž konci než vzala za kliku, proběhla bříška prstů po dřevěných mořených dveřích napravo. Přímo proti ní se objevilo zrcadlo, nad umyvadlem se zahlédla do půli těla. Jako opařená přistupovala po kouskách blíž, až se zrcadla málem dotýkala nosem. Přejela si dlaněmi po tváři, pootočila se, aby si viděla na záda, prsty natáhla vlasy a s bedlivostí je prohlédla.

Všechno bylo stejné jako předtím. Stejné. Do poslední vrásky, do posledního šedivého vlasu. Lhostejně se otočila, vyšla do chodby, dveře s nepředstíranou opatrností zavřela a vrátila se na své místo u krbu.

Stejné.

Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá tak nenasytně poskytnutá polena a proměňuje je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zakotvení, mysl neměla co přemílat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odloupaných kouscích, po žhavé tříšti.

Vylouplá / Ecorché

Seděla na sedačce, už několik dní byla mrtvá. Seděla ale stále vzpřímeně, ztuhlá. Byla nahá. Nohu přes nohu, loktem opřená o boční opěrku, celé tělo spočívalo nakonec vlastně jen na onom lokti a špičce nohy. Dlouhé, krásné štíhlé, ale již výrazně promodralé nohy.

Vlasy měla stažené v culíku, pramínek nad čelem se ale v jemném průvanu pokupoval ze strany na stranu a lechtal vybledlou tvář. Žádná ruka ho však neodehnala. Ruka s bílými až přízračně nehybnými prsty spočívala jakoby ledabyle položená na stehně mrtvé. Na prsteníčku levé ruky se skvěl prstýnek, jemný bíle kovový kroužek, hladký s malým uzlíkem uprostřed.

Kůže jako porcelánová se napínala a na místech ohybu dělala jen pár nezbytných vlnek. Krk měla uvolněný, spočívající v lehkém náklonu opřený o lenoch pohovky. A tak hladce se jí vypínala kůže na prsou. Lehkých podobajících se kapce stékající po neúnosně oroseném okně.

Ale ta hladká kůže, kdysi tak měkkého kousku těla, kterého se tak rád dotýkal, se najednou ve svém spodním přehybu, tam kde se tvoří jemná vráska, tam kde se na malém kousku přece jen lehce setká kůže prsu a kůže hrudníku. Přesně v tom krásném ohbí, které budí onen dojem ladnosti a souladu křivek, se najednou prolomila pokožka a vypustila ostudně ven, co skrývala. Jakoby tak utrhla lavinu, začala se i jinde vrásnit kůže prasklinami a odkrývala namodralou tresť. Kůže postupně praskala a odchlipovala se jako vlhkem nahlodaná omítka, jako staré tapety, jako okoralý škraloup pudinku. A ukázalo se tak všechno uvnitř. Vplula ven z pokožky, z měkkého a teplého obalu a seděla tu teď dokonale nahá.

Našli ji, asi po týdnu od její smrti. Vypadala jako by ji obrátili na ruby, její tělo pohltilo pokožku a z její dřívější krásy zbyla jen podstata její bytosti. Začernávající zapáchající maso pokrývající stejně bílé kosti, jako mají ostatní.

Acéphale Headless

Bezhlavá

V noci ji vzbudila nevolnost. Něco se v ní hýbalo, tupě tlačilo a utiskovalo. Posadila se na posteli a chvíli koukala do tmy, pak ale tma začala stoupat. Jako by byla nádoba, co má každou chvíli přetéct cítila šum a hučení, podivné tlumené vazké bublání. Měkce hřejivou hustotu někde uvnitř vlastního já.

Běžela na záchod a zvracela.

Z úst jí vytékala hnědočerná mazlavá tekutina lepkavá jako med. Kousek po kousku se zevnitř posouvala ven, zaplavovala ústa a lnula k patru. Jako by jí někdo ždímal v pase, s každým nádechem a výdechem se v ní uvolňoval ten podivný sliz a plnil její ústa. Tlak v břiše nicméně postupně ochaboval a po jeden a půl hodině mučení se jí ulevilo. Ještě dlouho seděla na chladné zemi toalety a chladila si čelo o dlaždice na zdi. A zakoušela utišující pocit, že se toho zbavila, snažila se nabrat síly a uvolnit zbylé napětí. Dala se do ní zima. Nohy nesloužily. Po čtyřech se plazila do koupelny, aby se zbavila posledního z té lepkavosti v ústech a opláchla si obličej.

Cestou do koupelny, narazila na zrcadlo. Mimoděk na sebe pohlédla. Přejela pohledem po hladké ploše, a už chtěla jít dál, když její tělo najednou ztuhlo. Pomalu se otočila zpět k zrcadlu a zkoumavě do něho pohlédla. Zdálo se jí to podivné, asi únavou, ale raději přeci jen rozsvítila.

Seděla schoulená před zrcadlem a zírala na sebe. Koukala bez hnutí, tu a tam se dotkla studené plochy odrazu. Přejížděla rukama nevěřícně po odlescích a po vlastním těle. Nevěřila. Nebála se. Jistojistě to byl klam, říkala si. Světlo zalévalo její tělo a na hladině reflexního jezera zobrazovalo její obrysy. Když se ale zrcadla dotkla, nebylo z vody, nijak se nehnulo, zůstávalo neměně stejné, zarputile pevné a precizně ostré.

Ve své precizní ostrosti, ale nezobrazovalo vše. Odraz byl neúplný, nedokonalý, řeklo by se, nedokonaný. V zrcadle se objevovalo její tělo, její překřížená chodidla, kolena přitisknutá na hruď a k zrcadlu vztažené paže i lepkavě se ho dotýkající prsty. Prsty, jimiž bezděčně přejížděla po prázdném místě.

Postava v zrcadle byla bezhlavá.

Amor et psyché... Malá bílá křídla

Už když se narodila, byla tam. Byla ale malinká, jen naznačená. Jestli se podivovali, těžko říct. Matka s ní o nich nikdy nemluvila. Možná, že je viděli až moc dobře, ale nechtěli, aby tam byla, a ignorováním si mysleli, že jejich existenci potlačí. Že když je vymazali ze svých sítnic, vymazali je i z reality snědých zad jejich malé holčičky. Holčičky jako každá jiná, malé a veselé, někdy zakaboněné a vzteklé, ale rostoucí a vyvíjející se jako všechny holčičky na světě. A tak to chtěli.

Nikdo s ní o nich nemluvil, dlouho vlastně ani sama nevěděla, že je má, že má něco na víc. Ale postupem času cítila jejich přítomnost, neviděla je, nenechali ji je vidět a ona dlouho sama nepátrala, jen cítila jejich slastnou přítomnost. Tu měkkost a hebkost vlastní volnosti, možná, že cítila i krásu.

Ale oni stále jako by je neviděli, jakoby ji neviděli možná také. Prostě ignorovali dál a dál, kdo byla, sama ale nemohla necítit, nemohla o nich nevědět. Jak rostla, ona nerostla s ní. Čekala a měkce hřála ve svém úkrytu, ve vědomí, v záhybech kůže mezi lopatkami narovnaných zad. Byla dlouho jen maličká a jako z papíru, nesloužící ničemu, ale pomalu a jemně se nadouvala. Dlouho by se byla vešla jen do dlaně.

Pak ale jednoho dne naplno objevila jejich sametovou existenci. Před zrcadlem si odhrnula ze zad hustou spleť černých loken, které jí od temene spadaly přes krk, mazlily v předu prsy a v zadu ostře prohnutý přechod mezi zády a zadečkem, a uviděla svoji jedinečnost, svoji dlouho utajovanou odlišnost. Zmatená? Ne to nebyla, cítila krásu a něhu vlastního peří, sněhobílého prachu, který hladí a hřeje zároveň, a je celou svou silou vryt do jejího těla, do její duše, do centra jí samotné. To, co tak dlouho cítila a tušila, se proměnilo v skládanku pravých bílých peříček. Jedno peříčko vedle druhého formovalo měkkostné záhyby, vzduch je načechrával a povíval jimi, občas tak odhalil jemně růžovou pokožku.

Toho dne ho také potkala. Když už jistě, vzpřímená, kráčela ulicí, ohlédl se a viděl. Došel ji, pomalu a opatrně, aby ji nevyděsil, aby mu neuletěla. Přistoupil k ní a pošeptal jí, že ví, jak je krásná. Polekaně na něho pohlédla. Jako by byla do té doby duch a najednou ji mohl někdo spatřit. Koukala mu upřeně do očí a chtěla v nich vyčíst, kde že vzal tu moc o nich vědět a navíc – mluvit o nich.

Odešli spolu do tmy dne a tam se pod jeho rukama velkýma a teplýma, pomalu a něžně rozvinula, vypluvší z černých šatů, obrovská, měkká, ale silná labutí křídla. Snědou pleť pokrytou vlasy zdobila na zádech bělost, a nyní i moc a vítr.

Kašní panna

Sedí schoulená v kruhu kašny. Kde se tu tak kašna vzala, už asi nikdo neví. Kolem je prázdno. Přízračné prázdno, široko daleko není nic. Jen ona v kruhu. Sedí tiše a tiše myslí na vodu. Na hlavu jí dopadá tisíc a jeden žhavý paprsek neúprosného slunce, vlasy jí bez pohybu splývají podél obličeje zabořeného do kolen. Z dálky by vypadala jako socha zdobící kašnu. Socha, která se choulí sama do sebe, do nejhlubšího nitra kamene, ze kterého ji někdo s láskou vytesal, vymazlil dotyky na chladném kameni.

Sedí. Jen jemně se jí rozšiřují záda a na chvíli hodí stín žebra. To jak dýchá. Čeká na vodu. Na vodu. V hrozném neúprosném žáru, na písku pouště v kašně. Černé vlasy, temné, ale přesto lesklé, se jí lepí na záda, na paže, rozprostírají se na ní jako sametový pavouk. Vlasy se plazí jako klubko usychajících hadů. Budí dojem studeného lesku, ale musí být vroucí, jako objetí. Objetí od slunce. Žhavý polibek. Touha. Tyhle toužící vlasy jí drží hlavu jako v kleštích, pálí, rozpaluje je slunce svou sžíravou touhou.

Čeká na vodu.

A najednou, jako by zázrakem, bez zatmění, bez mraků, bez stínu, padá z nebe voda. Malé kapky nejprve váhají. Pak ale s pleskotem dopadají na zem, větší a větší, na ni. Vlasy se najednou slepují jinak, a mění se každou chvílí, jak do nich zostra bubnují obrovité kapky vody. Kůže se zbarvuje do červena, smývá se z ní prach. Dopadne kapka a měkká kůže ji odrazí zpět. Kapka se rozprskne na nepočitatelné množství kapiček, které se spojují s velkými, a zase se rozbíjejí. Zpočátku nechávaly na kůži malinké kráterky v prachu, který tam byl usazený. Teď už se jen odrážejí a zase vracejí. V bludném kruhu.

Kruh kašny se pomalu naplňuje vodou, chladem, který hladí ve vlnách kůži. Krouží a uzavírá se kolem. Kapky s pleskotem rozviřují hladinu, neklidnou hladinu nazelenalé vody. Hladina stoupá.

Vlasy už se vznášejí mezi spojenými kapkami. Kapka ke kapce, jedna k druhé, kaluž, jezero, oceán. Soudržnost hmoty. Koheze. Neuvěřitelná fyzická touha, čistě přírodní, bez pomoci. Samovolně, přirozeně.

Vznášejí se mezi spojenými kapkami, v jejich objetí, v jejich zajetí. Voda. Hladina už je vysoko nad hlavou.

Schoulená čeká na slunce.

Napětí

Seděla v koutku ložnice zamotaná do klubíčka, kolena schovaná v natažené noční košili, jak to její matka nesnášela. Ve tmě mžourá z toho růžku psíma uplakanýma očima. Sedí tam s plyšovým medvědem v pelíšku vlastního psa, který v klidu oddychuje v její posteli.

Nemůže spát, a tak uplakaně mhouří oči do té černočerné tmy, kterou proniknou oči těch, kteří se nebojí. Ale ona se přece vždycky bude bát, jako se vždycky bála.

V umolousané (to taky říkala matka) noční košili sedí v tom koutě a ví, jak moc je nehezká s oteklýma očima. Ale nemůže si pomoc, neplakat. Proč ale holka pláče?

Protože jí říkají, že je hezká, ale koukají po jiných, nebo prostě nekoukají na nic. Protože je hodná slečna à la maman, co zpoceným nemocným vyměňuje v noci prostěradlo a studené pryznice, žehlí, pere a stříhá vlasy, ale to jí bohužel bere tu neodolatelnost věčného dobývání, unikání a nepolapitelnosti oné svobodné mysli.

Vcházet do místnosti s tak silným přesvědčením o vlastní dokonalosti dodává na neodbytném šarmu tolik i ženám, které nejsou krásné, nebo alespoň ne klasicky krásné. Stačí si jen se sebedůvěrou pohodit vlasy a s nepohnutým, povzneseným výrazem vplout do místnosti. Všichni si pak všimnou, že někdo přišel.

Přirozenost, volnost se nenosí. Ty nejsou sexy. Holka, co dobře vaří, peče, udržuje krb a péči, dokonce je dobrá v sexu, ale svým obyčejným bytím vytváří dojem nudy a něčeho stálého. Nedokáže udržet napětí. To jiskřící napětí možné ztráty, té maximální svobody a vlastně i jisté arogance, které implikují zmíněnou nepolapitelnost.

A tak tu sedí a tiše poslouchá dech dvou bytostí v její posteli, a jako hodná holka si tiše líže rány, aby ráno mohla s úsměvem naservírovat snídani, bohužel, jak dobře ví, oteklá a uválená, s pocitem nedokonalosti a nelidskosti. A i když ho dneska svede v kalhotkách do půlky svého luxusního zadečku. Bude v duchu tiše se slzami v očích čekat na ten moment, kdy i tenhle zadeček se stane součástí nudy její bytosti, která se k němu denně v noci tiskne pod peřinou, a kdy uvidí ten vyhaslý nebo naopak jinde pátrající pohled muže, kterého omrzela.

A tak raději vstává, a svoje prokřehlé tělo noční můry vsouvá pod rozehřátou peřinu a nechává své unavené oči omývat dechem malého šedého psíka.