jeudi 29 janvier 2009

Kašní panna


Sedí schoulená v kruhu kašny. Kde se tu tak kašna vzala, už asi nikdo neví. Kolem je prázdno. Přízračné prázdno, široko daleko není nic. Jen ona v kruhu. Sedí tiše a tiše myslí na vodu. Na hlavu jí dopadá tisíc a jeden žhavý paprsek neúprosného slunce, vlasy jí bez pohybu splývají podél obličeje zabořeného do kolen. Z dálky by vypadala jako socha zdobící kašnu. Socha, která se choulí sama do sebe, do nejhlubšího nitra kamene, ze kterého ji někdo s láskou vytesal, vymazlil dotyky na chladném kameni.

Sedí. Jen jemně se jí rozšiřují záda a na chvíli hodí stín žebra. To jak dýchá. Čeká na vodu. Na vodu. V hrozném neúprosném žáru, na písku pouště v kašně. Černé vlasy, temné, ale přesto lesklé, se jí lepí na záda, na paže, rozprostírají se na ní jako sametový pavouk. Vlasy se plazí jako klubko usychajících hadů. Budí dojem studeného lesku, ale musí být vroucí, jako objetí. Objetí od slunce. Žhavý polibek. Touha. Tyhle toužící vlasy jí drží hlavu jako v kleštích, pálí, rozpaluje je slunce svou sžíravou touhou.

Čeká na vodu.

A najednou, jako by zázrakem, bez zatmění, bez mraků, bez stínu, padá z nebe voda. Malé kapky nejprve váhají. Pak ale s pleskotem dopadají na zem, větší a větší, na ni. Vlasy se najednou slepují jinak, a mění se každou chvílí, jak do nich zostra bubnují obrovité kapky vody. Kůže se zbarvuje do červena, smývá se z ní prach. Dopadne kapka a měkká kůže ji odrazí zpět. Kapka se rozprskne na nepočitatelné množství kapiček, které se spojují s velkými, a zase se rozbíjejí. Zpočátku nechávaly na kůži malinké kráterky v prachu, který tam byl usazený. Teď už se jen odrážejí a zase vracejí. V bludném kruhu.

Kruh kašny se pomalu naplňuje vodou, chladem, který hladí ve vlnách kůži. Krouží a uzavírá se kolem. Kapky s pleskotem rozviřují hladinu, neklidnou hladinu nazelenalé vody. Hladina stoupá.

Vlasy už se vznášejí mezi spojenými kapkami. Kapka ke kapce, jedna k druhé, kaluž, jezero, oceán. Soudržnost hmoty. Koheze. Neuvěřitelná fyzická touha, čistě přírodní, bez pomoci. Samovolně, přirozeně.

Vznášejí se mezi spojenými kapkami, v jejich objetí, v jejich zajetí. Voda. Hladina už je vysoko nad hlavou.

Schoulená čeká na slunce.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire