Už od rána bylo ošklivě. Mžilo a nebylo vidět víc než na dva metry. Pak se svět ztrácel v bílé temnotě nahuštěných kapiček vzduchu. Rozplýval se na našedlé obrysy, na stíny světa. Vyšla z domu do toho mléčného prachu, zachumlala krk a bradu do stojáčku kabátu, vlasy pohodila tak, aby jí nelechtaly na obličeji. Skloněnou hlavu. Bradu pěkně měkce zabořenou. Kráčela svižně, noha následovala nohu v pravidelném rychlém tempu na mokrém dláždění z malých, vlhkem teď lesklých kostiček. Vnímala snad na dálku i kůží jejich lesk, vlhkost, červenou a bílou barvu.
Zahnula vpravo na most. Most přes řeku protékající jako nit městem a nechávající za sebou lodičky malých ostrůvků a zátočinek. Spousty romantických míst pro setkání milenců. „I v zimně jich tu bývá mnoho,“ problesklo jí hlavou. Zabořila ruce hlouběji do kapes a bradu ještě o malinko víc zachumlala do vlněného límce kabátu.
Kráčela dál pravidelně a svižně po mostě. Očima ulpívala na kamenech dláždění a na míhajících se špičkách vlastních bot. Zamyšleně plula v měkké mlze. Ani si nevšimla, že na mostě voda ve vzduchu zhoustla. I kdyby si byla povšimla, asi by ji napadlo: „To bude tím mostem, a vodou, co je všude okolo, tou vodou, po které ve vzduchu vlastně šlapu.“
Ale ona si nevšimla, a mlha dál houstla. Jak kráčela dál a dál postupně kolem ní klesala viditelnost.
Najednou se zastavila. Špičky nohou, které nechávala pohybovat před svýma sklopenýma očima, se ztrácely v chladné mlze. Najednou její oči zase začaly vnímat a opravdu zjistila, že nevidí. Nic kolem sebe, jen kousek mostu před a kousek za sebou. Všechno i její ruce lehce mizelo v mlze. Lehce leželo v bílém polštáři ze studených miniaturních kapiček vody.
Otočila se kolem dokola. Mžourala, ostřila očima, ale neproniknutelná mlha kryla všechno. Nebylo nic slyšet. Nikde se nic nehýbalo. Začal ji zaplavovat strach. Panika. Otáčela se stále kolem dokola. Provlhlé vlasy se jí lepily po stranách na obličej, jak se prudce otáčela sem a tam.
Tíseň. Pociťovala bezmoc a tíseň. Popoběhla kousek dopředu, otočila se a popoběhla o kousek zpět.
Najednou se mlha rozvolnila, kapičky se rozestoupily a ona se zděšením zjistila, že kolem dokola nic není, nikdo není, jen nekonečný most.
Zrychlila krok, ale už nevěděla, jak se tak byla v mlze točila, zda jde vpřed nebo se vrací, odkud přišla. Zrychlila přesto své kroky. Duněly na studené vlhké ploše dláždění. Rozléhaly se široko daleko. Už běžela, běžela už velmi rychle, ale most stále pokračoval. Daleko, kam dohlédla ve zvedající se mlze, daleko přední most stále nekončil. Daleko před ní ho stále mlha ukusovala. Zastavila se a ze všech sil zavolala: „Je tam někdo!“ … kdo do ooo…
Zahnula vpravo na most. Most přes řeku protékající jako nit městem a nechávající za sebou lodičky malých ostrůvků a zátočinek. Spousty romantických míst pro setkání milenců. „I v zimně jich tu bývá mnoho,“ problesklo jí hlavou. Zabořila ruce hlouběji do kapes a bradu ještě o malinko víc zachumlala do vlněného límce kabátu.
Kráčela dál pravidelně a svižně po mostě. Očima ulpívala na kamenech dláždění a na míhajících se špičkách vlastních bot. Zamyšleně plula v měkké mlze. Ani si nevšimla, že na mostě voda ve vzduchu zhoustla. I kdyby si byla povšimla, asi by ji napadlo: „To bude tím mostem, a vodou, co je všude okolo, tou vodou, po které ve vzduchu vlastně šlapu.“
Ale ona si nevšimla, a mlha dál houstla. Jak kráčela dál a dál postupně kolem ní klesala viditelnost.
Najednou se zastavila. Špičky nohou, které nechávala pohybovat před svýma sklopenýma očima, se ztrácely v chladné mlze. Najednou její oči zase začaly vnímat a opravdu zjistila, že nevidí. Nic kolem sebe, jen kousek mostu před a kousek za sebou. Všechno i její ruce lehce mizelo v mlze. Lehce leželo v bílém polštáři ze studených miniaturních kapiček vody.
Otočila se kolem dokola. Mžourala, ostřila očima, ale neproniknutelná mlha kryla všechno. Nebylo nic slyšet. Nikde se nic nehýbalo. Začal ji zaplavovat strach. Panika. Otáčela se stále kolem dokola. Provlhlé vlasy se jí lepily po stranách na obličej, jak se prudce otáčela sem a tam.
Tíseň. Pociťovala bezmoc a tíseň. Popoběhla kousek dopředu, otočila se a popoběhla o kousek zpět.
Najednou se mlha rozvolnila, kapičky se rozestoupily a ona se zděšením zjistila, že kolem dokola nic není, nikdo není, jen nekonečný most.
Zrychlila krok, ale už nevěděla, jak se tak byla v mlze točila, zda jde vpřed nebo se vrací, odkud přišla. Zrychlila přesto své kroky. Duněly na studené vlhké ploše dláždění. Rozléhaly se široko daleko. Už běžela, běžela už velmi rychle, ale most stále pokračoval. Daleko, kam dohlédla ve zvedající se mlze, daleko přední most stále nekončil. Daleko před ní ho stále mlha ukusovala. Zastavila se a ze všech sil zavolala: „Je tam někdo!“ … kdo do ooo…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire