Spálená kůže

Stejné.

Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá nenasytně poskytnutá polena a mění je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zastavení, mysl neměla co přežvykovat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odlupujících se kouscích, po žhavé tříšti.

Najednou se posadila zpříma, protáhla si záda a začala si stahovat, pomalu kousek po kousku, kůži. Zprvu to nešlo snadno, ale pomalu se dala lehce stáhnout, jako by měla na zádech zip.

Staženou kůži si pak prohlédla a v mžiku ji hodila hladovým plamenům. Kůže se kroutila a ohýbala, stáčela se do černých ruliček od okrajů. Praskala, syčela a kouřilo se z ní. Nakonec se proměnila ve stejný žhavý prach, jako se mění dřevo nebo uhlí. Nic z ní nezbylo. Koukala na tu proměnu, viděla, jak si mizí před očima, jak její pokožka mění barvu a umírá.

V klidu seděla nehnutě dál a pozorovala plameny, klouzala pohledem po krbu, po koberci a po žlutém, teplém hemžení.

Na těle jí během toho času pomalu začínala narůstat nová kůže, vrstvila se liánovitě od prstů útlých končetin mladé ženy. Objevily se nehty a potom stoupala měkká narůžovělá kůže, plynula hebce směrem nahoru na ramena, na klenuté ohanbí přes břicho na prsy, jemně vykroužila zahnědlé záhyby bradavek a obtáhla krk, proudy se spojily a vyběhly po reliéfu obličeje a spadly na záda v podobě jemných polodlouhých vlasů.

Koukat na tenhle zázrak v zrcadle ji už unavovalo. Přece jen, když cítila polechtání na zátylku a mezi lopatkami a když jí konečně spadl opuštěný pramínek na klíční kost, vstala. Vstala, přejela si po bocích na břicho a objala křečovitě vlastní hruď. Kůže příliš nereagovala, byla prohřátá a prosvícená plameny z krbu. Pomalu se otočila a nejistým krokem docházela, prošla chodbou, na jejímž konci než vzala za kliku, proběhla bříška prstů po dřevěných mořených dveřích napravo. Přímo proti ní se objevilo zrcadlo, nad umyvadlem se zahlédla do půli těla. Jako opařená přistupovala po kouskách blíž, až se zrcadla málem dotýkala nosem. Přejela si dlaněmi po tváři, pootočila se, aby si viděla na záda, prsty natáhla vlasy a s bedlivostí je prohlédla.

Všechno bylo stejné jako předtím. Stejné. Do poslední vrásky, do posledního šedivého vlasu. Lhostejně se otočila, vyšla do chodby, dveře s nepředstíranou opatrností zavřela a vrátila se na své místo u krbu.

Stejné.

Měla dojem, že už toho bylo dost. Seděla před krbem a koukala do ohně, jak sžírá tak nenasytně poskytnutá polena a proměňuje je ve žhavé kousky a prach. Oči jí němě bloudily a nemohly najít žádné místo k zakotvení, mysl neměla co přemílat, když tak proháněla oční bulvy po neustále se měnícím zdroji tepla a síly, po těch malých odloupaných kouscích, po žhavé tříšti.