Paralela

Šla přeplněnou ulicí v drobném dešti, úplně nahá. Provlhlé vlasy se jí lepily na obličej, zátylek i ramena. Spěchala, ale dav ji nepouštěl. Tlačili se na ní, doslova se valili jako protiproud. Prodírala se jimi, jejich vlhkými kabáty, které jí dřely tělo, sdíraly kůži. Jejich deštníky jí píchaly do vlasů a tváře. Klopila zrak studem, zimou i úsilím prorazit si cestu. Oči jí zvlhly neutuchajícím mžením, pláči odolávala. Přesto se cítila oslepená a dav ji nelítostně drtil. Vráželi do ní taškami, holeně a lýtka již měla celá rozbolavělá. Husí kůže jí halila od hlavy až odřeným špínou chodníků začerněným patám. Chránila si podvědomě prsy, ale tím ji na obranu ostatního zbývala jenom paže. Občas si jí setřela kapky z čela, nebo odhrnula pramen vlasů, který jí k lícím přilepila nenadálá síla nárazu nějakého z hlučných chodců z opačného směru, než kterým se sama ubírala.

Spěšně kráčela po nábřeží, které halil hustý, ale velice jemný déšť. Sklopila hlavu a plstěný klobouček si narazila více do čela, klopy flanelového kabátu přitáhla u krku k sobě. Místo bylo naprosto osamělé, slyšela jen ozvěnu svých kroků ve vysokých kožených botách. Rozléhaly se po hladině, rozbíhaly se na všechny strany. Okolní ticho ji mrazilo na zátylku, byť se hřál uvnitř vlny temně fialového šálu. Zírala před sebe do mlžného prázdna, ruce vražené hluboko do kapes. Tělo měla skloněné v podivném úhlu, aby odolala náporu větru. Spěchala, řadila rychle pravidelně dlouhé korky, jeden za druhý.

Přála si někoho zaslechnout, uvidět, moci se ho dotknout. Možná.